Voby nám skončily, naděje zhasly

Volby v květnu 2010 jsou za námi. Strana Občané.cz, která přišla s novu nabídkou neuspěla, přestouže existovala poptávka po nových řešeních. Ani já jsem voliče žádným způsobem neoslnil. Přesto všem těm, kteří mi dali ve volbách důvěru, děkuji.  Slibuji, že ideály, se kterými jsem do voleb vstupoval neopustím a budu připraven je nadále prosazovat. Moje nabídka bude aktuální do té doby, dokud se bude současná politika dělat tím stylem, jakým se dělá, dokud se bude morálka stále zhoršovat a dokud si toho Policie ČR nebude stále všímat.  Osobně nepotřebuji Policii ČR na to, aby mě  někde za stromem  sledovala dalekohledem, když piráta silnic, který si to obcí žene 100 km/hod.   je nejen vidět, ale dokonce i slyšet.   S úsměvem sleduji policisty, kteří chytají řidiče a snaží se je kontrolovat a na něčem nachytat, kdyby to mělo být překročení rychlosti o 5 km na čtyřproudé komunikaci v obci a vedle nich, 50 metrů od jejich stanoviště je výjezd z pole, na kterém je nepovolená skládka a z pole jsou viditelné stopy bahna, které vedou kolem hlídky Policie ČR a té to vůbec nevadí i kdyby stála po kolena v bahně.  Nyní má za úkol kontrolovat vozidla, tak kdyby se vedle nich dělo něco nezákonného, tak by museli dostat příkaz, aby to řešili.

Pokusím se zde odprezentovat z čeho vycházím, kde hledám inspiraci a podporu pro své názory.  Je možné, že by mohla moje zkušenost někoho zajímat a možná inspirovat a třeba mi napíšete své vlastní zkušenosti. Budu jenom rád za vaše připomínky.

Předkládám k zamyšlení 1.téma: 

Neobhajuji komunismus – varuji před dogmatismem.

Doporučuji všem známým i neznámým lidem, přečíst si knihu „Výbušnina“ od britského novináře Stevena Stewarta z roku 1974 nebo dočíst tento můj příspěvek o této knize.  Kladu si otázku, dnes mnohem častěji než dříve, jak máme vést diskusi ve společnosti, když neznáme stejná fakta. Jenom pocit, že je něco špatně nebo dobře, často nestačí.  Vědomí je to, co nám někdy v argumentaci chybí nebo překáží.  Ukazuje se, že čím méně má oponent vědomí o faktech k dané problematice, tím více používá falešné argumentace, klišé, které potom vydává za axiomy. Dnes platí u našich politiků axiom, že kdo byl komunista, musí být nutně nemorální. Ve školách se dnes neučí znát opravdové hodnoty, ale povrchní hodnocení minulosti, které je stejnou demagogií, jakou byla demagogie komunistická.  U učitelů dnes nebo před 20 lety, to jak vykládají historii, to není z přesvědčení, ale ze strachu o sebe a své rodiny. Obávám se, že právě ta zkratkovitost a povrchnost, u některých lidí nevzdělanost, nás přivede k hořkému společenskému poznání, které stejně primitivním způsobem, jakým je dnes prezentován antikomunismus, smete právě nositele a bouřlivé zastánce primitivního antikomunismu.  Obávám se, že v  historickém hodnocení časem neobstojí například pan Václav Klaus, který ještě dnes požívá úcty úřadu prezidenta. Již dnes je vidět budoucí vývoj vděčnosti našich občanů k nositelům antikomunismu na příběhu pana Topolánka a dalších antikomunistů, které historie pohltí jako osoby, které nepomohly.  Vzpomínám si na televizní debaty v 90.letech, kde pan Václav Klaus neuměl odpovědět na argument jinak, než vy mlčte, byl jste v KSČ. To divákům TV stačilo i kdyby sám Václav Klaus obhajoval nesmysl, těch také bylo dost, a komunista měl pravdu.  O „pravdu“ však nikdy v minulosti ani dnes nešlo. Pravda, skutečná pravda, vychází často najevo, až když je pozdě.

Před 19 lety jsem četl velmi zajímavou knihu Stewarta Stevena - Výbušnina – Zločiny komunismu a CIA. Autorem knihy je britský novinář Stewart Steven. Kniha vyšla na Západě v roce 1974, poté, co dva roky sbíral informace o akci CIA s názvem Splinter Factor. U nás byla vydána v překladu až v roce 1991.

Steven Stewart v knize popisuje poválečnou akci CIA, která způsobila Stalinovi paranoiu a odstartovala politické procesy 50. let v celém východním bloku. Národní komunisté v jednotlivých východních zemích byli neprávem označeni za agenty CIA a ve většině případů se po mučení přiznali a byli popraveni. Jmenuji např. Rudolfa Slánského v Československu. V CIA předpokládali, že pokud se jim podaří v zemích východního bloku odstranit populární národní komunistické politiky a nechají působit sovětský komunismus (socialismus), vzbouří se lid proti této krutovládě a s neoficiální pomocí USA se z východního bloku vytrhnou. CIA se akce vymkla z rukou a politické vraždy již nešlo zastavit.

Sám autor Stevan Stewart napsal ke své knize: Pro vylíčení operace americké tajné služby Splinter Factor jsem dva roky sbíral materiál z různých zdrojů. Pokusil jsem se sestavit obraz bitvy tajných služeb. Zastáváme-li stanovisko, že dějiny mají být psány na základě dokumentárního materiálu, aby byly věrohodné, pak se musíme smířit s tím, že se tak stane jen se svolením dotyčné vlády, nebo prostě napsány nebudou.
V době, kdy se politika zdánlivě dělá stále více před očima veřejnosti, zatímco ve skutečnosti stále méně proniká navenek, je pro novináře jediná možnost, jak dostát svému úkolu, vyšplhat se na jeviště, odsunout stranou dekorace a zaostřit pohled za kulisy, kde se dělá vlastní práce v protikladu k šalebnému obrazu určenému veřejnosti.

Připomínám, že toto bylo napsáno ve svobodném světě, tedy na Západě v roce 1974.

Zdálo by se , že bude samozřejmě přeložena hned do češtiny. Nestalo se tak. Bylo to v době napjaté situace mezi Východem a Západem, po intervenci států Varšavské smlouvy v Československu, navíc kniha nezamlčuje podíl Sovětského svazu na tragických událostech padesátých let a vztah KSČ k procesům padesátých let.

Po 17.listopadu 1989 je u nás v plném proudu kampaň dokazující, že poválečný vývoj u nás byl dobou temna. Za jeden z nejvážnějších důkazů slouží procesy v padesátých letech. Bylo by asi vhodné seznámit čtenáře se stanoviskem autora, který napsal knihu s velkým rozhořčením nad tím, co se v padesátých letech skutečně dělo. Opět se tak nestalo. Důvod je prostý. Fakta zachycená v knize vrhají jiné světlo na americkou politiku, než jak dnes vyznívá ve sdělovacích prostředcích a jak ji prezentují naši současní politici.
Akce Splinter Factor je dodnes nejpřísněji utajovaná, prokazuje účast CIA a konkrétně Allana Dullese na vyvolání procesů proti významným funkcionářům komunistických stran střední a východní Evropy !!

Harry Trumen řekl, cituji Merle Millera z knihy " Otevřeně řečeno" ( OFFEN GESAGT, Stutgart 1975)
" Pokud do toho vidím, nespokojují se ti chlapci ze CIA s tím, aby informovali o válce a podobných událostech, ale oni jdou dále a dělají své vlastní války, a nikdo nemůže vědět, co právě mají za lubem. Vydávají miliardy dolarů, aby kdekoli podněcovali neklid, jen aby měli něco, o čem by mohli podávat zprávy.
Tato služba se vyvinula ve vlastní vládu, která operuje zcela v tajnosti. Tito lidé nepotřebují nikomu skládat účty. To je v demokratické společnosti velmi nebezpečná věc.“
Konec citátu.

Jestliže satelitní státy byly považovány ve Varšavském paktu za nepostradatelné, muselo se Rusko nutně zaměřit na to, že v případě potřeby bude intervenovat také vojenskými prostředky, aby si je udrželo. Místo podpory tohoto vývoje se měli západní politici zaměřit na podporu nezávislých, svrchovaných vlád ve všech východoevropských zemích a to i komunisty ovládané koaliční vlády, která po svobodných volbách v listopadu 1945 přišla k moci v Maďarsku. Nikoli, jak to udělal Dulles, přispívat k jejich odstranění. Porážka maďarského povstání v roce 1956 ruskou armádou a její vstup do Československa v roce 1968 byly dvě tragické události evropských poválečných dějin. Kontrarevoluce v obou zemích musela být poražena spíše z vojenských než politických důvodů, neboť v době, kdy tyto země revoltovaly, nebyly už žádnými státy, ale pouhými vojenskými křídly.

Odpovědnost za tento stav, který učinil pozdější brutální intervenci Rusů nevyhnutelnou, nesmí být svalována jen na sovětskou vládu. Spočívá zčásti také na iniciátorech akce Splinter Factor, kteří přispěli místo k omezení, k posílení ruského vlivu v těchto zemích.

Akce Splinter Factor byla absolutně nejtmavším bodem americké zahraniční politiky v chmurných letech studené války. Škodila věci, které původně chtěla sloužit. Odsunula možnost uvolnění mezi Východem a Západem minimálně o dvě generace.

Šokující je, že operace je považována za nezdar a že je tedy třeba pohlížet na všechny její oběti jako nesmyslné a marné. Akce CIA nedosáhla svého cíle a neposloužila národům západního světa. Horší je, že nemohla fungovat od samého počátku, protože spočívala na ignoranci a na politicky neodůvodněném strachu.

Cílem akce bylo zbavit východoevropské komunisty jejich úřadů, aby se lidem otevřely oči a viděli realitu, aby byl zlikvidován komunismus. I kdybychom chtěli ospravedlňovat takové zásahy do vnitřních záležitostí svrchovaných států, neobstál by takový plán ani na okamžik kritickému zkoumání.

Je pravda, že polský říjen roku 1956, který nakonec vedl ke Gomulkově návratu k moci, a maďarské povstání, potvrzují tezi, že obyvatelstvo země, jež byla oloupena o všechny své politické vůdce, musí jednoho dne povstat, aby dosáhlo svých politických cílů.

Akce Splinter Factor operovala ve studené válce a jen o vlásek nezpůsobila skutečnou válku. Zničila sny poválečné generece a změnila svět v rejdiště tajných policistů. Na celá léta zmařila CIA svou akcí opravdový politický dialog mezi vládci a ovládanými ve Východní Evropě a otrávila vztahy těchto zemí k Rusku a k sobě navzájem. A pokud jde o Západ, tak také Západ byl Dullesem zaveden do slepé uličky. Také lidé Západu , aniž by to pozorovali, byli obětí dobře promyšlené propagandy, která spoutala politický vývoj a v nedávné době vedla k tragédiím, jako byla Vietnamská válka.

Teprve Vietnam přivedl Američany k názoru, že nebyli oprávněni milostí boží vměšovat se do vnitřních záležitostí jiných zemí, že nebyli povoláni k tomu, aby měnili společenská zřízení válkou a násilím, která se odchylují od jejich vlastního, a že dokonce mohou žít v míru se zemí, která má jinou formu vlády než oni sami.

Politicky škodlivá, zbytečně barbarská a nepochybně nezdařená akce Splinter Factor byla částí oné temné doby. Jako ošklivá skvrna lpí na cti a integritě Spojených států a nelze jinak, než ji považovat za jednu z nejtemnějších kapitol v dějinách americké diplomacie a špionáže.

Není hodno demokracie přesouvat všechnu vinu na tajné služby. I my jsme vinni, píše novinář a spisovatel Stewart Steven. Tajné organizace jsou služebníky lidu. Operují podle směrnic. Ale nikdo je nekontroluje.Tajné služby se staly státem ve státě, prakticky autonomními organizacemi, kde je vyloučena každá bezprostřední kontrola jejich činnosti. Jak můžeme tajným službám vyčítat zbraně, jichž používá? Nejsou vinni sami, když jsme je nepovolávali k odpovědnosti za to, jak zbraní použili.Nemůžeme si potom stěžovat, když dodatečně zjistíme, jak strašlivým způsobem jich bylo zneužito.

Akce Splinter Factor ukázala, na kolik může být zahraniční politika jedné země zkorumpována zásadou, že za spravedlivou věcí se často musí jít nespravedlivými prostředky. Naši političtí vůdcové a my sami ( rozumějte, že to píše Angličan roku 1974 !) nemáme dnes vznešenější povinnost než pečovat o to, aby filozofie zoufalství již u nás neměla šanci. Naše demokratická forma života je citlivější, než aby mohla podobnou zátěž ještě dlouho vydržet.

Psal se rok 1947. Svět byl svévolně a krutě rozdělen na dvě části. Rusko usilovalo o vývoz marxismu do celého světa, aby uchovalo nedotknutelnost své vlastní revoluce. Na druhé straně byly USA a jejich západní spojenci, zajatci strachu před komunismem. Na východě byly lidové demokracie, na Západě naše demokracie. Slova byla zbavena každého významu a doznívající čtyřicátá léta byla šílená.

Evropa stěží přestála skončenou válku. Oba mocenské bloky plivaly jed, žluč. Oba se dopouštěly zlých omylů při posuzování situace, oba otravovaly ovzduší hysterickou polemikou a propagandou a oba byly plně zodpovědní za krutosti studené války.

Sovětský svaz a jeho satelity se cítily mnohem silněji ohroženy válkou než Západ. Západ měl atomovou bombu, kterou demonstroval svou sílu těsně před koncem války. Rusové věděli, že Japonsko bylo na kolenou a připravené kapitulovat. Proto atomovou bombu vnímali jako výhružku namířenou proti nim. Pro Rusy byl každý akt proti zájmům Západu obranným činem, nikoliv agresivním opatřením.

To neznamená, že by Stalin byl dobromyslný starý pán. Byl vtažen do velmocenské politiky..

Satelity SSSR se staly obrannou zónou pro SSSR. Stejně jako Polsko muselo být začleněno do říše SSSR prostě pro zeměpisnou blízkost k SSSR, ač podle své politické tradice stálo zřejmě na druhém konci spektra, byla naopak Francie přiklepnuta k západnímu táboru, nehledě na to, že komunisté Francie vyšli z války jako nejsilnější a nejdisciplinovanější politická strana.

Pojetí poválečných dějin, oproštěné od prvků propagandy, by muselo uznat, že Stalin, když v červnu 1947 donutil Československo, aby odmítlo Marshallův plán, reagoval spíše na události, než aby je sám uváděl do chodu. Západ pouhých 48 hodin předtím vytyčil jednoznačně demarkační linii, když byli jednou ranou vyloučeni všichni komunisté z francouzské a italské vlády. To byl postup, pro který měl Stalin porozumění. Ale hned nato si nemohl nikdo stěžovat, když Stalin za svou branou činil podobná opatření. Dnes můžeme předložit k diskusi, zda růst komunistického vlivu ve východní Evropě nebyl nejspíše důsledkem politiky USA než příčinou zhroucení vztahů mezi oběma velmocemi. Vina není jen na Stalinovi, nýbrž také na zdráhání Západu akceptovat po hrozné válce legitimní bezpečnostní opatření Ruska ve východní Evropě.

Válka byla pro Východní blok strašlivá. Jen Poláci měli ve varšavském povstání více obětí na životech než Američané za celou druhou světovou válku. A Rusové ztratili v této válce víc lidí než všechny Západní země dohromady. Dvacet milionů Rusů přišlo o život. Ve srovnání s tím se z toho dostal Západ poměrně dobře. Po válce Západ hned znovu útočil proti komunistům, problémy se přiostřovaly nezkušeností a neschopností politiků, kteří přišli ve východní Evropě k moci. Naproti nim stály neotřesené politické mocnosti, vzdělaní lidé se strukturou rozvědek CIA.

Revolucím je vlastní, že vyzvednou příliš mnoho revolucionářů a příliš málo politických vůdců. 

Onu komplexní psychologickou směsici, která člověka přiměje, aby dal v sázku zdraví, blahobyt, dokonce vlastní život a bojoval v podzemí pro ilegálně činnou organizaci, nalezneme jen zřídka u člověka, který má potřebné kvality pro řízení výkonného moderního státu. Východoevropští politikové patřili právě do této kategorie: po celý život bojovali v podzemí za věc, která - kdyby nebyla válka - by byla pravděpodobně odsouzena k nezdaru. Mnozí byli po léta ve vězeních nebo v koncentračních táborech. Mnozí museli ve třicátých letech prchnout do Ruska. Jiní vstoupili ve Španělsku do mezinárodních brigád. Mnozí statečně bojovali od vypuknutí války na straně spojenců v rámci hnutí odporu, které existovalo téměř ve všech evropských zemích.

Když se vrátili z války, sklidili odměnu, kterou si čestně a hojně zasloužili, začalo se projevovat napětí a zatížení jejich vlastními zážitky. Ti, kdo byli ve válce, považovali ty, kteří zůstali v Moskvě, za pouhé salonní komunisty, za lidi, kteří se rozhodli pro snadnější cestu. A ti Moskvě věrní považovali internacionalisty za cizince, za lidi, kteří stálým kontaktem s buržoazní ideologií neodvratně „změkli“.

Zostřením studené války, za kterým stála CIA, se tato oboustranná nedůvěra vystupňovala v rozhořčené a často strašlivé nepřátelství, čehož právě chtěla využít operace CIA Sprinter Factor. Vedle komunistů, kteří od prvního dne spolu bojovali, byli i takoví, kteří vstoupili do strany v okamžiku, kdy se rýsovalo vítězství. Kariéristé, dobrodruzi, celkem snadno hráli svou hru. Ve spěchu, ve kterém všechny vlády po osvobození vznikaly, nebyl čas přezkoumávat životopis každého.

Personální problémy byly i jiného druhu. Jak mezi internacionalisty, tak mezi Moskvě věrnými, byli praví revoluční hrdinové, kterým bylo nutné dát vysoké funkce, ač neměli potřebné předpoklady. Kromě toho byli v obou táborech lidé, kteří hráli dvojí hru. Mnozí, kteří dostali vysoké funkce, byli pro i proti, dokonce špiony, které si koupili Britové nebo Američané.

Politický postoj, který Trumenova Amerika zaujímala, jen zesiloval Stalinovu nedůvěru vůči Západu.

V prvních poválečných letech měli na zahraniční politiku USA velký vliv přistěhovalci, kteří utíkali před postupující Rudou armádou. Mnozí z nich dělali před válkou v politice, byli to vědci, novináři, kteří byli pro americké politiky zdrojem informací. Jaké asi podává informace uprchlík, který hledá azyl v cizí zemi? V USA panovala falešná informace, že v Polsku, Československu, Jugoslávii, Bulharsku, Rumunsku, Albánii čekají občané jen na signál, aby svrhli své komunistické pány.

Pravda byla, že národy Východní Evropy uvítali Ruskou armádu jako osvoboditelku. Politicky viděno, válka – jakkoli tvrdošíjně hlásaly pravicově orientované emigrantské skupiny v Americe opak – očistila ovzduší v těchto zemích a lidé byli připraveni přijmout socialismus, spolupracovat v pevném přátelském svazku se Sovětským svazem.

Východní země přijaly politiku SSSR, ale chtěli jít svou vlastní cestou. Chtěli být nezávislí na SSSR i USA i když jim bylo jasné, že se neobejdou bez spojení s Ruskem.

Velká část inteligence ve východních zemích chtěla prosadit svou nezávislost na Rusku.

Americká reakce však učinila jejich pozici neudržitelnou. Tím, že kladli komunismus na roveň s ruským imperialismem, zaujímali Američané podobné stanovisko jako Stalin: satelitní státy se měly rozhodnout mezi Ruskem a Amerikou, mezi komunismem a kapitalismem. Bylo nemožné být například maďarským komunistou a jako takový být akceptován Ruskem i Amerikou. Obě strany prohlašovaly, že je možné být jen komunistou nebo antikomunistou.   Amerika se pokoušela zotročit Evropu politikou almužen. Východoevropské země mohly těžko pomýšlet na pomoc ze strany USA a přitom si neznepřátelit Rusko. Američané si stěžovali na vlekoucí se odpověď Československa, které ještě nebylo komunistickým satelitem, na požadavky USA o odškodnění za nedávné zestátnění amerického majetku. Ve snaze donutit československou vládu k náhradě, zastavily USA přechodně veškerou pomoc Československu. Steinhard, velvyslanec USA v Československu se sešel s Gottwaldem, který přiznal pochybení a slíbil, že americké požadavky budou brzy uspokojeny. Steinhard nato poprosil Byrnese, ministra zahraničí USA, aby pomoc byla na znamení dobré vůle USA opět Československu obnovena. 

Odpověď, kterou telegrafoval Byrnes je pozoruhodná:

S uspokojením jsem vzal na vědomí, že československá vláda zřejmě začíná nahlížet, že její nepřátelská politika vůči USA, projevující se v ignorování oprávněných požadavků a trvajících útocích tisku, by mohla mít důsledky, které nejsou v zájmu Československa. USA musí přesto brát v úvahu, že Československo až do konce mírové konference v Paříži Spojeným států tvrdošíjně oponovalo a v každé důležité otázce jednomyslně hlasovalo se slovanským blokem. Měl bych rád více důkazů o přátelském postoji Československa vůči Americe, než v jakékoli formě obnovím hospodářskou pomoc.

Tento telegram je první dokument, v němž byla formulována zásada, že politická podpora USA ze strany Československa je předpokladem pomoci ze strany USA. Tato zásada nebyla dosud součástí oficiální americké politiky a Marshalův plán se od ní nanejvýš důstojně distancoval. Budoucí běh věcí tím ale byl už předznamenán. USA donutili Československo obrátit se na Moskvu.

Diplomacie se zvrhla v obyčejné spílání a vyhrožování. Vzájemné pochopení a rozum byly vyškrtnuty z politického slovníku. Antikomunistická honba na čarodějnice vedla v Americe k vlně hysterie. Tajní policisté se rojili v Rusku a východní Evropě jako kobylky. Ničili vše, co jim padlo do rukou. Kniha Výbušnina je historií jedné akce tajné služby, která vedla k politickým popravám ve Východní Evropě. Američané rozpoutali to, co sami nedovedli již zastavit.

Je zajímavé, že jeden politik, tedy občan, který by chtěl být politikem mi napsal, že takovou skrytou obhajobu komunismu, kterou jsem zde předvedl, na jeho stránkách prezentovat nebude. Neudělal jsem však nic jiného, než, že jsem popsal fakta o té době, kterou dnes tak krituzujeme. Víme o té době skutečně všechno? Myslím si, že jako společnost nikoli. Dokonce se domnívám, že navzdory archivním faktům jsme jako společnost udržování v nevědomí a lidem, jako jsem já, kteří se snaží o šíření informací, nedáváme úmyslně prostor.  Nevadí. Prvda si cestu stejně najde. Bude to jenom déle trvat, bude to jenom více bolet. Historii však falšovat nelze. Zatím se to našim sdělovacím prostředkům a politikům daří. Nedají pravdě prostor a zveřejní jenom to, co potřebují. Proto pozor na ně!

Předkládá k diskusi Václav Princ

České Budějovice 22.6.2010