Úvaha o nás.

Podnikám 23 let, hodně jezdím autem, poslouchám při jízdě Radiožurnál ČR1 a přemýšlím o tom, jak se společnost a veřejné mínění u nás od roku 1989 vyvíjí a čeho jsme za 23 let dosáhli. Tuto úvahu mě napadlo napsat, když jsem dnes asi u pátého zákazníka vyložil zboží z auta. Sklad byl otevřený, rozhlížím se a nikde nikdo. Vyložil jsem zboží, vzal jsem doklady a šel do kanceláře ve skladu, kde seděli 4 mládenci o polovinu mladší než já a sledovali na obrazovce počítače video. Museli mě vidět, ale nepřišli mi pomoci s vykládkou zboží. Není to ojedinělý případ. Mohl bych dělat podnikatelům, ke kterým přijedu se zbožím, nezávislý průzkum využití pracovní doby a možná by se divili.  Pracoval jsem 20 let i v socialismu. Počítače jsme ve skladu a v kancelářích neměli, ale nepracovalo se jinak. Tak se ptám, co se vlastně za těch 23 let změnilo? Je dnes více lidí šťastných?
My si vzájemně lžeme a neradi si to přiznáváme. Mám na mysli podnikatele a občany, mezi kterými existuje tichá dohoda, že jedni zaměstnávají bez pracovní smlouvy nebo smluvně za minimální mzdu a občas rozdělí nezdaněné peníze ze zakázek, kde zákazník nepotřebuje doklad o zaplacení a druzí jsou ochotni pracovat na úrovni otroků s ponižující pracovní smlouvou v kapse nebo dokonce bez ní a bez ohledu na platné zákony. Také to určitě znáte. Není to jen na stavbách, děje se to v restauracích, v servisech, ale i jinde. My si vzájemně lžeme také ve velkém. Na jedné straně občané kritizují vše zleva doprava a obráceně, na druhé straně stát, jeho úředníci a sdělovací prostředky nás přesvědčují, že na tom ještě nejsme tak špatně jako jinde ve světě.
Jako podnikatel jednám se zájemci o práci. Poznávám tak osudy lidí, nad kterými musím přemýšlet.  Například, když dlouholetý frézař hledá práci a je ochotný pracovat ve skladu téměř za polovinu průměrného platu v ČR. Dnes je vyučených ve strojní profesi málo, chybí a to nejen ve strojírenských oborech, chybí už i v profesích pro stavebnictví.  Kde se stala chyba? Když jsem se o tom bavil s frézařem ve zralém věku, něco přes 40 let, tak jsme se shodli na tom, že u nás chybí velké firmy. Když hledá frézař práci, tak má dnes minimální šanci. Malé firmy nemají zakázky, vybavení, stroje. Velké firmy u nás prakticky neexistují. Došel jsem ke stejnému poznání. Máme sice práci, ale pro malé firmy. V Českých Budějovicích, a podobně to bude i v jiných městech, skončily firmy, které zaměstnávaly tisíce lidí.  To bylo tisíce jistých zdaněných příjmů a z toho odvody pro státní kasu. Dnes neexistují u nás v Českých Budějovicích podniky se stovkami zaměstnanců, jako kdysi Stavomontáže, OSP, Českobudějovické pozemní stavby, Motor, Sfinx, Desta, generální ředitelství Koh-i-noor a desítky jeho podniků, závodů, provozoven. Do státní kasy tak nedorazí jejich zisky, odvody. Stát nemá potom na zdravotnictví, na školství peníze. Státní dluh hrozivě narůstá a nikoho to zatím nezajímá.
V roce 1989 to nebylo tak, že by nás Německo, Rakousko, USA potřebovaly a vítaly. Byli jsme konkurencí, měli jsme trhy a snadno jsme je pustili. Velké podniky jsme nechali rozkrást s ideologií, kterou nám vnucovali, že soukromník je lepší hospodář. Ano, to je určitě pravda. Ale ta pravda platí jen tam, kde se soukromník vypracoval a z ničeho postavil firmu. Když se daří, tak není potřeba tolik přemýšlet o chybách. O chybách začnete přemýšlet teprve v situaci, když se přestane dařit. Když se ale nedaří v ekonomice, tak se nedaří ani v politice. A to, i kdybyste se přetrhli a měli volební kampaně za stovky milionů korun. Když nejsou ekonomické výsledky, hází vinu jeden na druhého. Bude hodně záležet na občanech, komu dají svůj hlas ve volbách, které politické straně uvěří. Přišel zase čas změny? Když si uvědomíme, že velké změny  se odehrávaly v ČR v roce 1918, 1939, 1948, 1968, 1989, je nejvyšší čas na změnu. Věřím, že to bude dobrá změna. Musíme si jen přestat lhát. Snad nám přestanou lhát také naši politici a hlavně sdělovací prostředky.  Začněme být hospodáři ve své zemi.

Václav Princ, České Budějovice