Když se nedaří, tak se nedaří.

Jak můžete pozorovat, totéž, co se děje mezi politiky, děje se mezi lidmi v diskusích. Vždy je to stejné. K tématům v politice, kterými se to jen hemží, se vyjadřuje každý učený i nevzdělaný prakticky negativně, hned někde vidí chybu a má své připomínky a návrhy, které jsou zaručeně správné. Nikdo nesouhlasí s ničím. Každý kritizuje každého. A skandál střídá další skandál. Komunisté se tu udrželi 40 let do roku 1989 proto, že si zvolili jedno jednoduché téma a toho se drželi a nepřipustili žádnou jinou diskusi. O co šlo komunistům?  Aby byl na světě mír, aby byly byty pro lidi, mladí aby měli děti a abychom měli dostatek polí pro zemědělství, soběstačnost ve výrobě potravin a abychom vyváželi do světa sklo, textil, stroje, celé elektrárny, cukrovary na klíč a ironicky nadneseno, aby komunisté vládli až do dosažení blahobytu. S takovou ideou se také komunisté snadno vrátí, protože nebudou řešit naše současné nesmysly, ale hlavně potřeby občanů. Po válce jsme byli zničeným státem, z koncentráků a z války se nevrátilo mnoho lidí, ti, co zůstali na živu truchlili, nebylo jídlo, byla chudoba. Babičky doma pletli z domácí vlny pro celou rodinu ponožky.  Každý je dnes chytrý, když má před sebou počítač a u toho baští sušenky, brambůrky zapijí pivem a ze socialismu má našetřeno, domek po rodičích nebo chalupu po babičce. Když jsme se sešli poprvé a naší první schůzce jsme říkali později Holešovská výzva, tak jsme chtěli probudit občany k obraně proti tomu, co se tu dnes děje. Přišli jsme prakticky s takovým referendem. Přidávali se další a další občané. Holešovskou výzvu však zničili občané sami, přestože se scházeli na demonstracích, ale už jiní a s jinými. Velmi často se v diskusích objevují nepodepsané diskusní příspěvky. Kdo se podepíše a má jiný názor, hned je mu nadáváno. Proč je tomu tak? Protože se autor nadávek schovává za anonyma a má pocit, že když se nepodepíše, nemusí být slušný? Máme demokracii, ale to neznamená, že můžeme jiné svobodně urážet.
Za poslední dva roky vzniklo mnoho občanských iniciativ, které vznikaly ze stejných příčin. Je to současná nespokojenost. Stejní občané, kteří vítali před 24 lety demokracii, uvěřili tomu, že láska a pravda zvítězí, že se nebude zdražovat, nebudou nezaměstnaní, jak strašili komunisté, dnes se cítí být okradeni, často jsou bez práce a nemají perspektivu. Soukromník je lepší hospodář než stát, prohlašoval Václav Klaus, ale proč se dnes lidi pracující v malých soukromých firmách bojí o práci a žijí ve strachu, že jejich soukromá firma zkrachuje? Stejní občané dnes kritizují demokracii a naivně se domnívají, že demokracie zdola vyřeší všechny současné problémy. Občanské iniciativy, prakticky všechny současné iniciativy, jsou demokracií zdola.  Která z nich je ale úspěšná? Byly to Věci veřejné, kterým lidi věřili natolik, že je dostali do parlamentu? Jsou to dnešní hnutí Úsvit nebo ANO, kterým tolik lidí věří? Společnost se mění, jak se mění naše myšlení. Chceme toho řešit mnoho najednou a zjišťujeme, že řešení nepřichází, ale problémů přibývá. Proto si myslím, že to měli komunisté po válce jednodušší, protože šlo všem o vybudování průmyslu, stavěly se byty, byla práce. Nikdo tenkrát nepřipustil jinou diskusi. Úderníky se to hemžilo a plány se plnily vesele. Kdo chvíli stál, byl opodál a socialismus šel směle vpřed. Ano, dnes se nám to zdá být směšné, ale to bylo jediné ústřední téma a jiná diskuse nebyla povolena. Jak se to projevilo v kultuře a v našem životě? Vzpomínáme na zlatá šedesátá, na lidové zábavy, estrády, na tramping, chalupaření, zahrádkaření a koníčky, záliby, kterými jsme se bavili. Na ulici bylo bezpečně, všechno bylo naše, nebylo nešťastných rodin, jako dnes. V čem je tedy problém? Všichni sedí doma u počítače, já také, vymýšlí, jak by druhé trumfli, kde by koho napadli a udělali z něho blbce. Někteří z nás nemohou najít práci, do budoucnosti nemají mnoho šancí, trápí je dluh, který není z čeho splácet. Naštvaní jsou na všechny kolem sebe. Neuvědomují si, že svoboda, demokracie je také o tom, že by se nejdříve měl každý postarat sám o sebe a nehledat, kdo za jeho potíže může. Můžeme si za své potíže většinou sami. Začněme proto u sebe. Práce je dost. Setkávám se s lidmi, kteří nestíhají všechno, co by měli ještě udělat. Provozují třeba autoservis, kadeřnictví a mají práce dost. Musí k tomu mít předpoklady, tedy musí umět. Každý z nás by měl vědět, co umí a co ho může uživit. Potkávám lidi, kteří mají střední školu, byli zaměstnaní v hotelu, v ochrance, prodávali kosmetiku, dělali pojištění, potom byli ve skladu, na stavbě jako pomocný dělník a všude maximálně půl roku. Neumí prakticky nic a diví se, že nemohu sehnat práci. Potom se dostanou k internetu a mají rozumu, že by mohli rozdávat. Říkají si třeba Hudebníci na ulici nebo Občanská společnost – to jsme všichni my a podobně. Podepsat se svým jménem neumí. Nést odpovědnost za své myšlenky, to nechtějí. Cítíte ten rozdíl? Občan, který se podepíše, je identifikovatelný a čitelný a je napadán anonymem někde zezadu, zbaběle. Anonym potom může psát co chce, navrhovat co chce, ale kdo mu má věřit? Jak vést diskusi o naivních představách člověka, za kterým není nic vidět, dokonce ani jeho jméno, za které se stydí. Uvedl jsem něco málo z příčin současného stavu. Dovolím si stručně ještě podat návrh řešení. Řešení by mělo vycházet z hluboké pravdivé analýzy problémů. Tady k tomu není potřebný prostor. Omlouvám se proto za stručnost. Denně máme možnost číst mnoho názorů, něco jako analýz, ale věřit jim nelze. Sdělovací prostředky  dnes patří někomu bohatému, co je státní, je řízeno někým bohatým, a proto ve sdělovacích prostředcích pravdu nenajdeme. Máme sice televizní radu, ale ani tady nemáme zástupce občanů, ale poslance a ti nejsou neovlivnitelní, když si chtějí své pozice udržet. Cenzura dnes údajně není, ale to, co drží novináře v potřebných kolejích, je horší než cenzura. Při cenzuře dané zákonem platí aspoň nějaká pevně daná pravidla. Dnes neplatí pravidla žádná, jen peníze. A koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jednou se spleteš a můžeš jít. Každý novinář, policista, státní zástupce i soudce, úředník ministerstva si dá proto velký pozor na to, co činí, jaká vydá rozhodnutí a to jsou údajně naše trestněprávní, nezávislé orgány. Proto první návrh, jak změnit současný stav. Stát musí zastupovat lidé vzdělaní v oboru, který reprezentují, morálně čistí, nezávislí, odvolatelní, trestně odpovědní. Stát by měl mít nezávislé sdělovací prostředky, měl by mít své banky, nástroje moci, vyrovnaný státní rozpočet. Musí platit, že utratit můžeme jen tolik, kolik jsou příjmy do státního rozpočtu.  Jak jednoduché. Druhý návrh. Musíme docílit toho, aby stát uměl vybírat daně. Musíme si přestat lhát. Chceme se mít lépe, ale všichni kolem nás kradou a podvádí. Není potřeba daně zvyšovat. Je potřeba, aby každá hospoda, každý řemeslník, autoservis, zedník zaplatili daň z příjmu, sociální a zdravotní zabezpečení. A musíme si uvědomit, že kdo má větší příjem, ten má větší šanci podvádět. Problémy musíme řešit současně od malých problémů, ale od velkých nejdříve. Když někdo bude o sobě tvrdit, že je schopen mimořádného sportovního výkonu, tak mu asi neuvěříme, když víme, jaké jsou možnosti člověka a kde jsou jeho hranice. Víme ale, kde jsou schopnosti člověka v byznysu?  Může být někdo tak schopný, že během 20 let může mít z nuly stomiliardové majetky, zaměstnávat 30.000 lidí, vydělávat miliardy a ještě dělat politiku? Neměli bychom se ptát, jak k těm majetkům přišel a jestli je vůbec možné legální cestou takové majetky získat a sedět na více židlích s funkcemi, které plně zaměstnávají jiné, mnohem schopnější? Třetí návrh. Nezatěžujme naše spoluobčany několika funkcemi. Stanovme si limity, že poslanec je náročná práce, proto by neměl být poslanec, starostou, hejtmanem nebo ministrem. Nespojujme moc zákonodárnou s mocí výkonnou. Je to tak jednoduché. Přitom se tím neřídíme, nebavíme se o škodlivosti této praxe, ale řešíme zástupné problémy a to ještě tak, že si sami sobě po internetu vynadáme úplně zbytečně, místo toho, abychom řešili příčiny současného stavu. Čtvrtý návrh. Nehádejme se o nepodstatné. Začněme řešit o čem se dlouho bavíme. Potřebujeme zákon o referendu, o odvolatelnosti politiků, o trestní odpovědnosti politiků, zákon o přiznání majetku, o definitivě úředníků. Zrušme nesmyslnou imunitu politiků v poslanecké sněmovně i mimo ní. Potom nebudou soudy včetně toho Nejvyššího rozhodovat tak, že nám z toho zůstává rozum stát. A uvědomme si, že všechny požadavky přímé demokracie jsou namířené proti pohodlnému životu politiků, dnes bez osobní a trestní odpovědnosti, proto nebude jednoduché takové zákony prosadit. Jakmile je ale prosadíme, nebudou mít politici zájem sedět v parlamentu 25 let jako Sobotka nebo Benda. Poslanec, který je volený více než 2 volební období nemůže do politiky přinést už nic pozitivního. Ten bude žít jen z podstaty a z našich peněz. Zamysleme se prosím všichni. Je možné, aby za naše peníze vykonával náš hejtman, starosta ještě funkci poslance, předsedy poslaneckého výboru a byl v dozorčí radě polostátního podniku? Je vůbec možné takovou práci odvádět odpovědně? Pokud si odpovíte, že není, tak potom jednejme a nehádejme se. Jinak se utopíme v dluzích a skončíme v hádkách, zatímco naši zvolení zástupci budou bohatnout z našich daní, které budou muset stále zvyšovat. Čekají nás další předčasné volby. Řešení nepřijde samo. Všichni voláme po sjednocení a chceme řešení. Hledám lidi, kteří mi poradí, jak můžu pomoci, jak společně můžeme dostát tomu, co všichni chceme. Kde sedí ti správní lidé? Holešovská výzva připravila konferenci v lednu 2012 a tam jsme se měli dohodnout, vybrat nejlepší ze svého středu. Tam přišel Jaroslav Popelka se svou ochrankou, kde jí vzal a proč jí potřeboval, a nařídil mi, abych na konferenci mlčel. Dohodneme se, že uděláme konferenci s pozvanými lidmi z různých oborů, kteří mají k současnosti co říci bez politické demagogie a bez primitivního antikomunismu? Znáte takové lidi, které by bylo dobře oslovit?